Touha démona - 32

1. dubna 2016 v 22:47 | Mailin |  Touha démona
-Tak jsem se poslední dějiny trochu rozepsala a předepsala si kapitolu dopředu. Halelujah!! Zatím se na ni docela vyžívám. Další kapitola by měla být o něco víc akční-


Štěstí



Sasuke

Vybíhám ze dveří jak nejrychleji můžu.
,,Sakuro?!" vykřiknu, ale nikde nic. Náhle uslyším tichý výkřik. Výtah! Rozběhnu se k němu a začnu roztahovat kovové dveře. Jde to lehce a já slyším čím dál tím podezřelejší zvuky, které se ozývají z šachty. Rychle se nakloním a pak ji uvidím. Houpe se několik pater pode mnou a pod ní skáče démon. Ve vzduchu cítím krev a to se mi vůbec nelíbí. Potlačím své choutky a skočím ihned dolů. Zarazím se, když se celá šachta zaplní zeleným světlem a nade mnou porupají všechna lana, která drží výtah. Slyším, jak démon zapiští a když záře povolí, vidím, jak Sakura padá a výtah společně s démonem je odmrštěn dolů. Lana mě předhoní a jedno z nich zasáhne Sakuru, která už letí jen jako hadrová panenka a poblikává jemně zeleným světlem. Přivřu oči, zatnu zuby a připravuji se na to nejhorší. Ale neváhám. Chytnu ji do náručí a mnou projede elektrická rána, ale nepouštím ji. Doslova mě to odmrští i s ní skrz jedny z kovových dveří. Prorazím s ní železo a ocitneme se na dlouhé chodbě. Schovám ji svým tělem a uděláme několik kotoulů, než se zastavíme a ona už zase vypadá normálně. Mám polámané kosti v těle. Snad všechny. Sice se rychle zotavují, ale nic příjemného to není... Podívám se ni. Ticho zaplňuje křupání zlomených kostí, jak se spravují. Zato ona vypadá až příliš v pořádku. Na noze má krev, ale jinak ji má v pořádku. Odkud se teda vzala ta krev? Položím hlavu s výdechem na zem a polknu. Nade mnou se objeví Itachi. V očích má ostražitost a kontroluje okolí. Neptá se.
,,Vem-vem ji někam pryč..." zachroptím, pohlcen tím, jak se všude do mých pórů dostala ta energie. Je mimo. Itachi ji bere do rukou. Na nic se neptá, vezme ji do náruče a ztrácí se mi z dohledu. Když je skoro u dveří, které vedou na chodbu, kde jsou schody, začnou vylézat lidi a valí oči na díru u výtahu a rychle se k ní sbíhají. I ke mně a ptají se, jestli jsem v pořádku. Zděšeně koukají na stopy krve, které za sebou nechala Sakura.
Vstanu a prokřupnu si záda, kde se mi spraví poslední kosti. Ptají se mě co se stalo, ale jen odpovídám, že nevím a snažím se je setřást, když jdu nahoru. Namluvím jim, že něco tam bouchlo a mě to odhodilo.

Propaluju pohledem tu mrchu, co se tu usídlila a se zájmem pozoruje omráčenou Sakuru. Sedím tu, aby nic neudělala, ale očividně o to jí teď nejde. Sleduje Sakuru a prohlíží si ji od hlavy až k patě. Přitom si hraje s jedním pramínkem hnědých vlasů.
Nechápu, proč ji Itachi neposlal pryč. Ani mi neřekl, jestli s ní má něco v plánu.
,,Je opravdu rozkošná," prolomí ticho Pandora a sladce se usměje. ,,Jen mě zaráží, že jste ji přinesli od její krve, ale vypadá v pořádku. Ten démon nepatřil mezi nejslabší, musel jí dát zabrat..." Opře si lokty o kolena a bradu dá do dlaní a stále se nad ní rozplývá. Jazykem si olízne rty. ,,A voní opravdu úžasně..." pošeptá provokativně a laškovně se na mě usměje.
Vrhnu se k ní, až s námi převalím sedačku a přimáčknu ji krk k podlaze. Leknutím vyjekne, ale pak se zase usměje a vidím, jak se její obličej mění na ten pravý.
,,Jsem pod ochranou, jestli mě zabiješ, odskáčeš si to dřív, než stačíš štěknout." V očích jí plane úlisnost. Ještě víc ji přimáčknu k zemi a zamezím jí vzduch. Zajíkne se.
,,Jednou," zavrčím ji těsně u tváře. ,,Jednou to budu já kdo tě pošle na věčnost..."
,,Neruším?" oba se otočíme za hlasem. Bratr stojí nad námi s nezúčastněným výrazem.
,,Její otec dole nečeká, že?" Pustím jí a ona se prudce nadechne a zakašle. Její obličej se vrací na lidský.
,,Ne, nebyl. Bylo to jen za účelem vylákat ji někam. Naštěstí nikdo z vás ji nedoprovázel, tak byla snadný cíl..."
,,Proč?" prsknu na ni a ona jen pokrčí rameny.
,,To nevím, zlato. Jen vím, že ji chce mrtvou. Asi, aby jsi se vrátil... Mně je to upřímně jedno, já jen plním rozkazy."
Rozmáchnu se, ale uslyším za námi mumlání.
,,Já žiju...?" Rychle se zvednu a dojdu k ní. Kouká do stropu a vypadá mimo. Sednu si k ní. Věnuje mi unavený pohled.
,,Padala jsem mu přímo do tlamy a pak si pamatuji jen hroznou bolest a... Nakonec jsem se až probrala tady..." Hlavou mi problikne, co slyšela z našeho rozhovoru, ale asi nic, jelikož vypadá, že usilovně přemýšlí, co se stalo.
,,Byla to past. Máš štěstí, že žiješ... Sasuke tam pro tebe skočil a dostal tě odtud dřív, než jsi se mohla zabít pádem."
,,Pádem...?" zeptá se překvapeně. ,,Ale... Jak? Skočil? Musel by rozevřít dveře a na to by potřeboval páčidlo a skočil... Jak by se dostal ke mně a pak zase zpátky?" Podívá se na mě a já rychle hledám slova. Pak se na ni rychle otočím dřív, než to začne být podezřelé.
,,Přece jsem už proti démonovi bojoval, tak snad pro mě nemůže být problém taková menší akrobacie..." Snažím se nahodit úsměv, aby nad tím moc nepřemýšlela.
,,Menší?" vypískne, ale do toho hned se stáhne a bolestně sykne.
,,Připadám si, jako kdyby mě přejelo auto..."
,,Nic ti není," odpoví ji na to Itachi.
,,Co??" vypískne znova a začne šátrat na nohu. ,,Měla jsem ji na cáry!" třeští oči před sebe a přitom si ohmatává lýtko. Nadzvednu obočí. Na cáry? Takže byla poraněná? ,,A...!" Zvedne ruce před oči. ,,Měla jsem tu obří šrámy, jak jsem se držela... Ale jsou... V pořádku." Vyměníme si s Itachim pohled a z pod křesla konečně vyleze i Pandora. Teprve až teď se Sakura zamračí nad převráceným křeslem a hned po to se podívá po té holce.
,,To je tvoje přítelkyně, Itachi?" zeptá se skoro automaticky. Pandora se zarazí, Itachi se zarazí. Na to se hned Pandora rozesměje.
,,A má dokonce smysl pro humor. Ne, broučku, jsem jen dlouholetá známá a šla jsem zrovna okolo, tak jsem si říkala, proč se nepodívat. On není můj typ. I když..." Věnuje Itachimu jeden svůdný pohled.
,,Jsem Pam," natáhne k ní ruku. Pak se ale zarazí a s pitomým úsměvem ji zase stáhne. Odpusť, asi tě všechno bolí. Mám s démony docela dost zkušeností. Máš opravdu velké štěstí."
,,Těší mě..." zaskuhrá Sakura a otočí se zase na mě. ,,Pak mi to budeš muset vysvětlit..."


Sakura

Uběhlo od toho incidentu už celých čtrnáct dní a já ho využila ke studiu. Chtěla jsem se vymluvit na angínu, ale stalo se snad znamení z nebes, ale zlomila jsem si nohu a dali mi sádru. Byla to taková blbost. Chvátala jsem ze třídy po schodech. No prostě závod, kdo bude dřív dole a myslím, že jsem to vyhrála. Byla jsem jako první dole. No bolest to byla šílená a ještě teď to bolí občas.
Projíždím slovníkem. Spoustu slov už jsem se naučila. Asi mám prostě vrozený talent, ale ten jazyk mi přijde téměř přirozený, ačkoliv jsem na to první den koukala trochu s odstupem. Táta to moc neřeší, ale je rád, že jsem v bezpečí doma. Zalezla jsem si do té jeho ''pracovny'' a vylézám minimálně. Komu by se chtělo po těch schodech furt chodit nahoru a dolu.
Vypadá to tu jak v těch sci-fi laboratořích. Až na to, že je tu hromada starých i nových knih. V elektronické podobě je tu jen pár věcí, které se můžu učit. A nejsou to moc zajímavé věci. Ale po té události jsem si řekla, že bude lepší jít do sebe.
Démoni se odlišují do spousty kategorií. Ti co mohou na světlo, ti co nemohou na světlo, létaví a nelétaví, samotáři a ti co jsou po skupinách, měniči, inteligentní, hloupí. Občas se to proplete, ale jen málokdy.
Schválně jsem si našla Karnaka. Ten mě logicky zajímal ze všech nejvíc. Jako vždy, je u toho strašně hezký a roztomilý obrázek, jak na mě obří pes civí děsivýma a krvelačnýma očima. Opravdu rozkošné. Je to jako atlas. Akorát trochu netradiční téma, ale alespoň se v téhle knize nemusím hrabat v miliardě nepřehledných informací a je to i zajímavější než obvyklá encyklopedie.
Věk tu není zcela jistý, ale nějakých těch tisíc let to bude. Může na světlo, ale není tam moc rád. Ostatně snad jako každý jiný démon. Patří mezi ty inteligentní a je samotář. Není to měnič a ani nelétá, ale může chodit po zdech a stropě. Má obří sílu. Moc netaktizuje a rád improvizuje a děsí. Má rád černý humor a rád tě obeznámí, co se tebou udělá, ještě když žiješ. Čtu si pár jeho nejoblíbenějších praktik, ale v půlce ji zaklapnu se silným zhnusením. Opravdu moc hezké... Nepotřebuji číst, jak lidem drtí orgány zevnitř, či jiné co nejpomalejší smrti.
Zapadnu více do měkkého křesla a zírám do světel. Natáhnu před sebe ruku. Absolutně se mi za tu dobu, co jsem doma nepodařilo spustit to světlo. Jen občas mi problikla ruka, ale to je tak celé. Asi musím být v nebezpečí, nebo já nevím. Tenkrát se mi to před tátou podařilo, ale taky to bude tím, že to bylo hned po tom, co nás napadli v tom parku. Když už jsem u toho... Sasuke tu za tu celou dobu nebyl. Jen si píšeme, ale nechce si se mnou ani volat nebo alespoň na web kameru jít. Trochu mě to zaráží. Celou dobu mě pronásleduje a teď nic? Ale zase píše docela pravidelně. Teda sice je to jedna gramatická chyba za druhou, ale co už. Itachi tu byl, ale o Sasukem moc mluvit nechtěl. Občas mi trochu pomohl s tím mým vzděláním. Docela mě děsí kolik toho ví. Vypadá to občas, že to umí daleko lépe než můj táta. Ale už tu taky asi čtyři dny nebyl. Celkově se cítím docela osamělá. Všichni mi píšou, ale nenavštíví.
Na mém notebooku zapípá zpráva na skypu. Sasuke. Schválně zkusím zavolat, ale okamžitě mi to típne.
Proč si nechceš volat?
Nechci.
Předtím jsi chtěl.
To bylo předtím.
Jeho stručnost mě doslova vytáčí.
Ani za mnou nepřijdeš. Proč?
Nějakou dobu se nic neděje.
Jsem nemocnej. Už jsem ti to říkal.
Nelži.


Sasuke

Je neodbytná. Jen s námahou drápy vyklepávám zprávy. Využil jsem jejího handicapu a prakticky jsem nevylezl ven. Jelikož je tu jen Itachi, nemusím pít tu věc a můžu tu běhat jak se mi zachce. Jen občas se sem zastaví Pandora. Nevím, proč ji nemůžu zabít. Mám jí prý nechat být a snažit se s ní vyjít. Třeba z ní něco dostaneme. No... Dostal jsem z ní jen to, že jí Malaris poslal sem jako na dovolenou. Jenže není jediná. Prý se jich tu objevuje čím dál tím víc. Občas na nějakého přijdou, občas ne. Prý i lovci začínají být neklidní ohledně toho, co se tu děje.
Jsem vyvalený na sedačce. Je mi jen tak tak. Ještě že ji má tak velkou. Občas tu mám problém se tu vymotat, aniž bych něco zničil. Na počítači zabliká zpráva. Před nějakou dobou mi psala, že se dala na učení a že už docela zvládá démoní jazyk... Chtěla se mi pochlubit tím, že mi chtěla zavolat a něco mi říct, že bych prý zíral, ale nemyslím si. Můj hlas je taky jinačí. Asi by se lekla, kdyby mě slyšela. Možná kdybych si nějak trochu zmírnil hlas... No ale v momentě, kdy by zase chtěla mluvit normálně po lidském, už bych to musel vypnout a to by způsobilo akorát jen podezření.
,,Ahoj, zlato." Otočím se za hlasem. Naproti mě sedí zase ona... Otráveně protočím oči. Nakrčí nos.
,,Možná i když jsi ve své kůži, tak by jsi se mohl jednou za čas vykoupat." Ignoruji ji. Nezájem. Chová se, jako kdyby jí to patřilo. Proč ale tu může být? Může na nás donášet, ale Itachi se nedá. Neřekne mi proč a já jen tápu.
,,Nechápu, proč si tě tu tak vydržuje..." prsknu jejím směrem a s trochou víc námahy odepíšu Sakuře nějakou zprávu.
,,Kdo ví..." usměje se pod vousy. Mně dojde, že ona tuší, ale nejspíš z ní nic nedostanu. Pátrání stále pokračuje.
,,Nemáš tu něco k jídlu?"zeptá se do ticha.
,,Ne," odseknu a snažím se věnovat něčemu užitečnějšímu.
,,Nebuď tak protivný, jen kvůli tomu, že nevíš o co jde, chováš se jako dítě... Ostatně jako vždy." Zavrčím na ni, ale jen se líbezně usměje. Vytáčí mě. Proč jí musím dělat společnost zrovna já? To sem nemůže chodit, když tu je i Itachi? Náhle se zapne televize a mě zase vytrhne z přemýšlení. Najede na zprávy.
,,Venku to místy pěkně vře, víš to? Hádám, že zprávy moc nesleduješ a ani ven nechodíš." Sníží hlasitost, aby to tak nekřičelo.
,,Policie je skoro na každém kroku a vraždy se zvyšují. Lidé tvrdí, že viděli jakési tvory, kteří je napadali, ale to obvykle jim nikdo moc nevěří, ačkoliv počet vražd extrémně vzrostl."
,,Mně to nezajímá," přeruším ji. ,,Ať si je vraždí, jak chtějí." Je pravda, že Sakura mi psala něco o tom, že její otec se prakticky doma neukazuje a když už, tak je unavený a protivný. Prý ho takhle ještě nikdy neviděla. Viděla zprávy a co si o tom myslím a jakto, že jsem jí neřekl o tom, že na pár dní zavřeli školu, protože se tam stala vražda. To jsem ani sám nevěděl, protože jsem neměl důvod tam být. Řekl jsem, že jsem nemocný, tak to mi odpustila, ale jinak je tohle téma dost často na stole.
Za týden nebo za dva mi sundají sádru, tak se stavím, když ty se tak ostýcháš.
Jsem nemocný.
Ale to jsi mi řekl před pár dny a už jsou to dva týdny.
Jsi hrozně všímavá, víš to? Docela mě to štve.
Stýská se mi.
Zamračím se na obrazovku a zaklapnu počítač. Ignoruju pohled Pandory na mých zádech.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama